Mojmír Dubják: Veterán s posttraumatickou stresovou poruchou?

Téma, které je v České republice stále ještě tabu – vojáci, veteráni, kteří armádu opouštějí s podlomeným duševním zdravím. Pokud se někdo z nasazení vrátí se střepinami v hlavě nebo bez končetin, těžko to zpochybnit. Ale věnujte pozornost následujícímu příběhu…

Foto: Mojmír Dubják v Pákistánu

Celý ten příběh odstartoval už před několika lety. Tehdy ale unikl pozornosti jak armády, tak dokonce Mojmírových nejbližších. A ti si teď přejí především varovat ostatní. Na počátku stál totiž veselý chlapík, vojenský zdravotnický záchranář, zdravotní bratr. Na konci zlomený invalidní důchodce, zbavený svéprávnosti a bez koruny.

Normální stresová reakce?

Podpraporčík Mojmír Dubják sloužil vlasti přes sedm let. Za tu dobu stihnul absolvovat mise v Kosovu, po zemětřesení v Pákistánu a nakonec v Afghánistánu. Zhruba od roku 2006 ovšem začal mít „kázeňské“ problémy (nedostatečná sebekontrola, až agresivní jednání) Ve skutečnosti už u něj možná v této době propukala těžká duševní nemoc.

Přesto byl vyslán s polním chirurgickým týmem do Kábulu. Zde pokračovaly, asi v té době stále nepatrné (ač minimálně o jednom excesu existuje záznam), změny v jeho chování. Třeba je kolegové přisuzovali stresu, kterému jsou vystaveni vojáci v misi víceméně stejnou měrou. Jedna z Mojmírových spolupracovnic si vzpomněla: „Byl stále v pohybu, během naší služby stále chodil.“

Nečekaná rána…

Psal se rok 2009, od návratu Mojmíra z poslední zahraniční mise uplynul rok, a v červnu mu bylo mu nabídnuto místo u 7. mechanizované brigády. Veškeré předpoklady podle tehdejšího personálního pohovoru splňoval. Jenže uběhlo pár měsíců a byl vyrozuměn, že mu armáda ukončuje předčasně závazek (měl trvat do roku 2012).

Najednou něco nesplňoval, ale v písemném záznamu konkrétní určení chybí. Lze se jen domnívat, zda s tím nesouvisela bezpečnostní prověrka. Pro nové místo byla žádána na stupeň „vyhrazené“, což podle záznamu Mojmír splňoval. Sice o dva měsíce dříve nedostal vyšší stupeň „důvěrné“ (s odvoláním NBÚ na dřívější přestupky, včetně ovšem překročení rychlosti na silnici).

Spíše tedy obráceně – Mojmír chtěl přejít na místo, kde vystačí se základním stupněm bezpečnostní prověrky. Tento důvod tedy není relevantní. Za to se nabízí otázka: Nerozpoznal už někdo, že trpí Mojmír duševní nemocí? A pokud ano, má se armáda vypořádat s nemocným veteránem tak, že se jej zbaví bez poskytnutí další pomoci?

Pokud Mojmír již v té době trpěl – a to je více než pravděpodobné – psychologickými problémy, nečekaný vyhazov z armády je patrně eskaloval. Trvalo ale ještě dva a půl roku, než se na to přišlo a dočkal se pomoci…

Rodina musela použít trik

Skok na březen roku 2012, kdy k Mojmírovi přijíždí jeho sestra. Už delší dobu se jí komunikace s bratrem nezdála. Kamarádka z armády jí proto dohledala, že od října 2009 už neslouží. Mojmír se ale celou tu dobu tvářil, že ano. Nikomu z rodiny ani kamarádům pravdu neřekl.

„Padaly z něj naprosté bludy. Že prý mu armáda stále posílá peníze, že s ním kontrarozvědka komunikuje přes média a podobně,“ líčí Mojmírova sestra Eva. Marně bratra přemlouvala, aby navštívil odborníka. Až se rozhodla zfalšovat armádní pozvání k náboru, a tím bratra přilákat ke známému vojenskému psychologovi.

Jeho verdikt byl zdrcující: „Váš bratr trpí PTSD, suspektně mnohočetnou poruchou osobnosti a hebefrenní formou schizofrenie. Nyní česky – bohužel Vaše pozorování a mé závěry se shodují a jeho stav je vážný, žije ve svém světě, byť inteligentních, ale přesto bludů, zcela nereálných představ a očekávání…“.

Přišel o všechno

Rodina pak už neváhala, nechala Mojmíra převést do psychiatrické léčebny, nutná byla asistence policie. Lékaři okamžitě rozhodli o nutnosti hospitalizace i bez souhlasu pacienta. Mojmír byl propuštěn do domácího ošetřování až po čtyřech měsících.

Stav byl natolik vážný, že získal nárok na invalidní důchod a soud omezil jeho svéprávnost. Starosti převzala Mojmírova maminka a sourozenci. A nebyly to ledajaké starosti, nýbrž miliónový dluh. Aby měl Mojmír z čeho žít, nabral si totiž půjčky. Do toho nestíhal splácet hypotéku.

Za výsledek je teď jeho rodina vděčná, ačkoli vzbuzuje spíše hořkost. Osobní bankrot byl Mojmírovi povolen bez problémů. Nikdo už ale neřeší, že o zrekonstruovaný vysněný dům a veškeré úspory přišel v důsledku jednání z doby, kdy už jednoznačně nebyl při smyslech. Pochybným úvěrovým společnostem musí navíc ještě dál platit tak jako tak.

Mojmír nyní žije s maminkou, z jeho invalidního příjmu mu má zbývat pět let naprosté minimum. Přesto i díky svým čtyřem sourozencům je schopen žít důstojně. Pokud je něco opravdu trápí, tak neznámé příčiny Mojmírovy choroby.

Ministerstvo obrany bylo bezradné.

Mojmír adresoval nějaké dopisy, již plné bludů a proseb, armádnímu generálu Ing. Pickovi, dále Ing. Karaffovi, řediteli Personální sekce MO, také Velitelství sil podpory, Finanční sekci MO, a Ing. Vršovskému – Vojenský úřad soc. zabezpečení. Nepřekvapí, že se mu pomoci nedostalo.

Eva se po odhalení bratrova stavu obrátila rovněž na ministerstvo, Odbor pro válečné veterány. Dostalo se jí odpovědi, že ministerstvo pomoci nemůže. Alespoň ale přišla určitá formální i neformální doporučení, jak situaci řešit. A také návrh dopisu pro věřitele. „To první vyšlo. Ale komunikace s věřiteli nikam nevedla. Proto jsme zvolili oddlužení, ačkoli jsme od něj byli zrazováni,“ hodnotí výsledky Eva.

Selhala armáda?

To, co nyní rodinu čeká, je pátrání, co se vlastně stalo. „Primárně jsme řešili Mojmírovo zdraví a dluhy. Teď je zaléčený, osobní bankrot proběhl nedávno. A nám se konečně vrací myšlenky na to, co a proč se vlastně stalo,“ popisuje Eva.

Totiž i pokud pomineme spory o to, zda Mojmírova duševní nemoc byla geneticky podmíněná nebo získaná během služby, zdá se až neuvěřitelné, že nebyla včas odhalena. S velkou pravděpodobností totiž byly první příznaky patrné už během služby, zapříčinily Mojmírovy „kázeňské“ problémy i předčasné ukončení závazku.

Armáda, která podrobuje vyšetření vojáky před odjezdem do mise i po návratu z ní, si ničeho nevšimla. Anebo možná ano, a proto se Mojmíra zničehonic zbavila? Rodina si nyní hodlá vyžádat veškerou personální a lékařskou dokumentaci. A to přesto, že oslovený právník mimo jiné prohodil: „Pokud by tam bylo zřejmé pochybení, beztak důkazy zničí.“

Přesto zůstává rodina optimistická. „Zatím na to nebyl čas a když jsme se teď ptali přátel, kteří jsou vojáky, spíše nás zrazovali, ať se do žádného křížku s armádou nepouštíme. Nám ale nejde o nějaké odškodné, my nyní chceme co nejvíce pomoci Mojmírovým lékařům, aby se dopátrali spouštěčů jeho nemoci a mohli mu efektivněji pomoci,“ vysvětluje Eva.

To může potvrdit i Nadační fond REGI Base I., na který se právě Eva obrátila: „Jsme schopni poskytnout lékařské i právní konzultace, ale shodli jsme se s rodinou, že důležité je na případ vůbec upozornit. Sdělení je jasné: Všímejte si a prověřujte své blízké, zvláště jsou-li vystaveni extrémní stresové zátěži,“ dodává předsedkyně správní rady fondu Jindra Pavlová.¨

A pokračuje: „Kdokoli z bývalých Mojmírových kolegů a přátel by měl zapátrat v paměti a poskytnout indicie, které pomohou rodině poskládat střípky Mojmírovy minulosti, tedy rozvoje jeho nemoci. Nejen pro lepší cílení léčby. Nedovedu si totiž představit, čím si prošla Mojmírova rodina, která chce nyní přijít na to, kde se stala chyba. Pomozte jí, třeba i anonymně.“

Zdroj:  https://www.armyweb.cz/clanek/mojmir-dubjak-veteran-s-posttraumatickou-stresovou-poruchou