Smuteční řeč

v Praze, dne 15. ledna 2015, Velká obřadní síň, Krematorium Strašnice

 

Se souhlasem pana Petra Svobody, bývalého vojenského kaplana a blízkého přítele Jiřího Schamse, publikujeme smuteční řeč, kterou pronesl při posledním rozloučení s Jiřím.

 

Vážení přítomní, milá paní Schamsová, zarmoucená rodino, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové ve vojenské službě, váleční veteráni, přátelé.

Když jsem se ve středu 7. 1. odpoledne dozvěděl, že dotlouklo srdce Jiřího Schamse, vybavil se mi muž plný života a síly nasazený na vojenských misích. Před sedmi lety byl zraněn tak, že se mluvilo o jednotkách procent naděje na přežití. Ale tyto jednotky byly dost na téměř sedm let nového nasazení, kde se mi zdá, proběhla mise za propojování lidí a odkrývání hloubky života. I tato mise skončila. Naplněna. Bohatě naplněna. Jeden z Jiřího velmi dobrých přátel říká: “Regi to protrpěl ne kvůli sobě, ale pro nás.” A kdybych mohl použít slova o té nejúčinnější misi v dějinách, která skončila ve třiatřiceti letech, parafrázoval bych: „což to všechno neměl Jiří Schams vytrpět a tak vejít do své slávy?“ Ke slavné naplnit poslání, misi.

Vnímáte to? Patříme k sobě. Spojil nás příběh silný jak víno. Bylo to kvalitní víno, dobrý ročník, rádi bychom ho tu měli dál, rádi bychom pili dál, ale zdroj je vyčerpán. Jako by Regi zemřel vyčerpáním. Vše, co mělo být prožito, se stalo. A mnohý z nás je si skoro jistý, že to mělo být prožito právě takto ne kvůli Jiřímu, ale kvůli nám. Zatáhl nás do hloubky, která se jen tak neotvírá. Jde v ní o život. Nejen o život strukturované vlasti, demokracie a svobody, o život hodnot chráněných se zbraní, ale o život jako takový. A přesto je v té hloubce lidsky vlídně, důstojně, je v ní i humor i rozpustilost drsných chlapů, vojáků.

Čeho jsem si na Jiřím až žárlivě vážil je, že dokázal každého přijmout hezky, s otevřeností a zájmem. Nechci z něj dělat bezchybného světce, jen ocenit to dobré a říct: bylo toho nemálo, bylo toho obdivuhodně dost pro tolik lidí, tolik různých lidí... Vnímáte to? Patříme k sobě. Spojil nás zraněný člověk. Spojoval už jako zdravý nebo snad jako jeden z nejzdravějších a nejdravějších vojáků české armády. Ale daleko víc nás spojil jako odhodlaný, udatný, vše přemáhající člověk, který byl těžce zraněn. V posledních dnech jeho života jsme mohli na něm zahlédnout a zažít spojení až se všemi trpícími či zraněnými.

Myslím, že jeden z odkazů Regiho je spojení. Dávat dohromady lidi, kteří by se jinak nesetkali, vytvářet spojení, která mohou trvat – to je jeho výzva. Jsem Ti, Jiří, vděčný za blízkost lidí kolem Tebe. Mnohokrát se mi stalo, že jsem překonával lidské a někdy i trochu nelidské bariéry, protože jsem čerpal sílu z Tebe, z Tvých postojů kořeněných vtipem. Myslím, že mi to zůstane, odvaha zůstat druhým blíž, i když by bylo pohodlnější utéct do svého pohodlí. Protože někdo může být zraněný a tenkrát je třeba být blízko, aby se lidi dali dohromady. A kdybys byl jediný, kdo může udělat, co je třeba, musíš to udělat.

K rozloučení patří také odpuštění. Jestli Vám ve vzpomínce přijde něco nepříjemného, bolestného či trapného, prosím, odpusťte, aby zůstala jen dobrá vzpomínka. Dovolím si také vyzvat k tiché modlitbě. Komu je blízké doprovázet toto rozloučení modlitbou nebo otevřeností k nebi nebo podobně, můžeme se spojit v duchu vděčnosti a postoji propuštění k těm novým světům, které patří všem a jednou otevřou náruč i nám.

Nakonec mi dovolte poděkovat za účast, podporu a projevení soustrasti. Děkuji Vám jménem nejbližších. Poděkování patří zvlášť těm, kteří Jirkovi věnovali péči nezištně, bez ohledu na své povinnosti – podobně těm, kteří jsou dobří profesionální pracovníci. Díky za přátelství. Díky za naději, že to dobré mezi námi a v nás přetrvá. A konečně děkuji, Jiří, Tobě. Bylo s Tebou dobře, někdy náročně, vždy s otevřeností. Děkuji za inspiraci, aby člověk překonával své limity. Bylo mi ctí a bylo nám ctí být blízko Tvé pokoře a humoru, síle a otevřenosti, Tvému souhlasu, že to podstatné v životě je milovat. Čest Tvé památce, odpočívej v pokoji.

Děkujeme, Regi.